Nejel bych na tuhle dovolenou, kdybych se nepokusil zdolat jeden z nejvyssich vrcholu And. Vzdy jsme se zatim pousteli pouze do horskych treku, takze zadny snih, pouze prijemne podnebi, atd. Ale vzdy jsem si chtel splnit tenhle sen a ted k tomu konecne doslo!
V planu byl tridenni vylet. Prvni den zacal celkem bezne. Prejezd jeepem z Quita do narodniho parku Cotopaxi a dale uz na kole. Privitala nas krasna krajina... necim nam pripominala Sumavu - az na ty obrovske hory v okoli. Pomerne rychle jsme na kolech vystoupali na nahorni plosinu pod Cotopaxi, kde uz to bylo uplne o necem jinem. Takova neuveritelna a napul mesicni krajina, vsude nahodne pohazene obrovske balvany a mezinimi tisice barevne kvetoucich horskych kvetin a volne pasouci se divoke kone. Proste takovy zvlastni raj.
Cotopaxi naposledy vybuchla pred 140 lety, takze znamky toho, ze se pohybujete po lavovem povrchu jsou stale velmi zrejme. Bylo to neco naprosto jineho, nez ma clovek normalne moznost videt (skoda jen, ze nezbyl cas na vylet do mesta Banos, nad kterym se tyci stale aktivni vulkan). Ubytovali nas v takove horske chatce, kde nebylo vubec nic, spis to byl takovy lepsi pristresek se dvema matracemi. Lehce zapomenete na to, ze jste ve vysce 4000m, ale pouze do okamziku, nez zapadne slunce, kdy teplota z prijemnych 20°C rychle klesa smerem k nule. Takze v tehle chatce bylo pekne frisno :). Mimochodem, pred veceri jsme se seznamili se dvema Holandany, se kterymi Martina stravila 2hod. hranim nejake silene hry v kostky "Yatzee"... chapete tu hru nekdo? My ani po dvou hodinach ne :D
Druhy den po snidani jsme prejeli autem na parkoviste pod horskou chatu (refuge) na upati Cotopaxi. Tohle parkoviste je ve vysce 4600m, takze uz to tam poradne fouka. A to doslova. Sotva jsme zastavili, Martina otevrela dvere a fuuuuu, obrovsky napor vetru dvere nevydrzely a pekne se vylomily z pantu :o). Mno, moc radosti z nas nemeli... ale co, meli nas varovat. On ten vetrik, co tam val, to byl pan Vichr. Mam sve zkusenosti s vetry (ale ne tamtemi :D) okolo 100km/h a tenhle by je klidne strcil do kapsy. Sli jsme jenom hodinku do huste strmeho kopce k chate, ale chvilema nas vitr srazel az na kolena. Chata lezi skoro v peti kilometrech, takze i ta hodinka cesty v ridkem vzduchu nam dala pekne zabrat. Na chate byla silena zima - venkovni teplota kolem nuly a ta vevnitr taky :o). Nikde zadne topeni, nic, jenom hromady paland az pro 80 silencu, kteri zde preckaji vetsinou jenom jednu noc pred vystupem. Odpoledne jsme privitali zakladni vycvik v horolezectvi. Oblekli nas do plne vyzbroje - sedak, macky, cepin plus dalsi nezbytnosti a hura na ledovec. Po kratkem uvodu do pouzivani macek a cepinu jsme si mohli vyzkouset i lezeni po kolme ledove stene. Byl to zahul, ale prima.
Pak uz jsme jenom jedli a odpocivali. Vlastne jsme cele odpoledne stravili ve spacaku - nejprve se snazic zahrat a po male veceri v sest vecer i trochu vyspat pred samotnym vystupem. Trochu jsme byli vyklepani z pocasi. Neustale prselo, snezilo, svitilo slunicko, foukal severak... proste pocasi, do ktereho by ani psa nevyhnal (coz ovsem nevadilo dvema liskam, ktere se vesele promenadovaly okolo chaty). Martine nebylo moc dobre, hlavne z te silene a neustavajici zimy, takze jsme ruzne debatovali o tom, kdy a jak vystup vzdame. Ale zase na druhou stranu, na chatu dorazily i vyletnici majici hodne pres sedesat (to jsme ale netusili, ze na vrchol nejdou) a pak jsme zase meli dobry pocit, ze to proste musime "dat". V podvecer dorazilo dalsich tricet namaklych amiku v dokonale vyzbroji, takze jsme alespon vedeli, ze na vrchol nepujdeme sami.
O pulnoci byl budicek, rychle naposledy na zachod (ono kdyz mate sedak, venku fuci a teplota klesa k minus deseti, tak se vam zadek vazne nechce vystrkovat), mala snidane, baterku na celo, plnou vyzbroj na telo, cepin do ruky a jde se! Horska nemoc se preci jenom trochu pres noc i na nas podepsala - probudili jsme se s bolesti hlavy a zaludkem mirne na vode. Ale pulka ibuprofenu to srovnala a nezbylo nic jineho, nez vyrazit. Nevime, jak nasledujici hodiny popsat. Vsechna slova jsou vazne nejak malo na to, co jsme si prozili. Hrabli jsme si na dno svych sil a dost mozna jeste dal. Alespon pro vasi predstavu:
Jdete do naprosto kolmeho kopce, se kterym by se horko tezko mohla merit cerna sjezdovka v Alpach
Jdete v naproste tme, pouze za svetla celovky
Jdete uvazani na lane s vasi milou a pruvodcem
Jdete v teplote, ktera klesa hluboko pod bod mrazu a spolu s vetrem a mirnym destem/snehem na vas vytvari ledovou krustu
Jdete obleceni naprosto do vseho, co mate, protoze energie, kterou vydavate je tak obrovska, ze nejak nezbyva na vytapeni tela
Jdete bez moznosti smysluplne zastavky, protoze se vlastne porad jenom skrabete do kolmeho kopce a zavetri neexistuji
Jdete za neustaleho nedostatku kysliku, protoze tu uz zadny skoro neni.
Bez macek a cepinu je vystup naprosto nemozny. Tak touhle zabavou jsme dokazali vystoupat az do 5200m bez vetsich problemu - nepocitame-li neustale a k nicemu nevedouci lapani po dechu. Potom se u Martina zacaly objevovovat prvni znamky horske nemoci. Kupodivu Martina, ktera z pocatku skuhrala a mrmlala nejvic, zacinala byt ve svem zivlu. Pomalu jsem ji zacinal nesnaset :o). Po kratkem obcerstveni (zmrzly caj - doslova, a ktery debil mel ten napad si s sebou vzit karamelovou tycinku, ktera zmrzla na kost!?!) jsme ale stoupali dal. V 5500m uz to ale bylo mnohem horsi. Velka bolest hlavy, zavrate a neustaly pocit na zvraceni u Martina nam neumoznili dale pokracovat ve vystupu a nezbylo nam nez se s vyhledem na krater sopky a s vrcholem rozlucit. Skoda. Ale i tak, 5555m je hezke cislo - rodinny rekord, pamatka a okamzik, ktery nam nikdy nikdo nevezme. Bylo to vazne maso. Uvidime, zdali se jeste nekdy v budoucnu do neceho takhle narocneho pustime.
Zitra mame volny den - ze by zase lazne :o)? Myslime, ze si je zaslouzime. A pozitri na nasi posledni staci - Galapagy. Netusime, zdali a kde tam bude pristup na internet, takze mozna zaverecna cast bude psana z klidu a tepla domova. Uvidime...