Mame za sebou nekolik pekne vyvedenych vyletu do blizkeho okoli hlavniho mesta Ekvadoru Quita. Ale pekne po poradku.
Beru zpet svuj nazor na to, ze Quito vypada celkem jako evropske mesto. Takhle nam pripadal prvni den z okynka taxiku. Jakmile zabrednete do mistni dopravy, rychle pochopite, ze jste na jinem kontinentu. Do autobusu i za jizdy neustale naskakuji poulicni prodavaci a zebraci a hlasite se domahaji pozornosti. Asi to musi fungovat, protoze lide si obcas neco koupi. Autobus reaguje na znameni, takze stavi na kazdem rohu a proto neni divu, ze dnesnich cca 65 km nam trvalo 3 hodiny. Nejvic nas udivovalo, ze si klidne jeden z cestujicich nekolikrat za cestu nechal zastavit, aby si mohl nakoupit tu zeleninu, tam neco k piti atd. Co je tady opravdu cool, je to, ze autobusy ve meste maji svuj vlastni stredni pruh vozovky, takze se vyhybaji vsem zacpam. Funguje to tak, ze uprostred petiproude silnice maji svuj zaskleny nastupni ostruvek, kde musite zaplatit jednotne jizdne 0,25$ a projit turniketem a jet az na kraj mesta (pamatujete, ze to tak bylo drive i v prazskem metru?).
Vcera hned po ranu, protoze bylo pekne pocasi, jsme se vypravili k mistni nove vajickove lanovce, verni sve predstave, ze dnesni den bude odpocinkovy. Lanovka nas pomalu ale jiste vytahla z 2800m do 4000m, odkud byl bajecny pohled na cele smogem pokryte velkomesto. Vyhlidka u lanovky nam ale prilis nestacila a tak jsme se vydali i s par nadsenci na nedaleky vrchol. Po hodine a ctvrt lezeni po ctyrech do prudkeho kopce a nemoznosti se nadechnout ve vysce kolem 4500m jsme pochopili, ze vrchol, i kvuli hustym mrakum, neuvidime/nezdolame. Za to jsme videli prvni snih a nekolik krouzicich a lovicich dravcu. Ani z tehle enormni vysky bohuzel diky mrakum nebyla rozeznat ani jedna ze ctyr sopek obklopujicich Quito. Z ptaci perspektivy nas ohromila rozlehlost a umisteni mesta, ktere je rozdeleno do nekolika casti rozdelenych obrovitanskymi horami, ze kterych se co chvili prizene nejaka bourka - ale i tak je tu stale prijemnych 20°C.
Dole u lanovky jsme se nechali okrast (jiz podruhe za tento den...) taxikarem a za pekny 1$ jsme se svezli peknych 300m :-). Pak uz jsme si ale zamavali na zeleny autobus (autobusy se zde necisluji) a za hodinku jsme byli u "Mitad del Mundo" = Polovina Sveta, tedy misto, kudy prochazi rovnik.
Lezi tam pekne a kycovite mestecko, ktere ma za cil vytahnout z turistu co nejvic prachu. Pravdou je, ze sice vsechno je tady za pakatel, ale zato se tady plati stale. Obrovsky monument se zemekouli a vyznacenymi svetovymi stranami se nam ale nakonec libil. Nemohli jsme si nevzpomenout na Cimrmany a jejich "ted jdu na Sever a ted jdu na Jih".
Take nas bavilo balancovat jednou nohou na severni a druhou na jizni polokouli, to se hned tak nevidi.
Mistnim (je to Karosa nebo ne...?) trolejbusem jsme dojeli az do centra. Jak to napsat kulantne..? Asi takto: spina, smrad chcanek i chcanky samotne, tuny lidi a odpadku a nikde nic extra k videni. Jesteze jsme nasli nadhernou gotickou katedralu (Inglesia de la Basilica) ze 16. stoleti, ktera nam vzala dech. Moc vetsich katedral nez tato a Sv. Vit asi na svete neni. Skoda, ze nas odmitli pustit na prohlidku vezi - ti hajzlove zavreli 10 min. pred oficialni zaviraci dobou a nenechali se ukecat :-(. Slzicky jsme si vynahradili vynikajici veceri.
Jak vidite, odpocinkovy den byl docela vysilujici, takze dnes jsme si dali opravdovy relax v horskych termalnich laznich asi 65 km od mesta. Jak jsme jiz predeslali, cesta byla uporna. Z puvodni hodiny a pul se vyklubaly hodiny tri a jeste 2km pesky do prudkeho stoupani v desti a zime. To pocasi si tady mezi temi kopci dela opravdu, co chce. V Quitu svitilo slunicko a bylo 25°C a tady prselo a bylo par nad nulou. To uz nase nervy (hlavne ty Martinovy) pracovaly na plne obratky a do lazni jsme malem nedosli. Ale ta nadhera a pohoda, kterou jsme tady nakonec nasli je nepopsatelna. Uzasne kristalove bazenky s ruzne horkou az vrouci vodou tryskajici primo z vnitra sopky, nebo moznost se zchladit v primo laznemi protekajici horske bystrine. K tomu pivecko a byla zase pohoda.
Tak nas to vzalo, ze i kdyz chvilema docela slusne prselo, vubec se nam nechtelo pryc a po vice nez trech hodinach, kdyz jsme opousteli brany nam to bylo lito. Vydali jsme se na dlouhou dvoukilometrouvou cestu bahnem v desti a jen jsme se modlili, aby nekdo z mistnich navstevniku (coz byli ve smes rodiny s detmi nebo turiste), mel to srdce a svezl nas k autobusu. Meli jsme velke stesti na cestu zpet a stopli jsme si "mistniho" indickeho (opravdu z Indie) obchodnika s ruzemi, ktery nas ve svem nadhernem jeepu a s plynnou anglictinou dovezl az na kraj Quita.
Tak zitra hura na Cotopaxi!
PS: Netusime proc, ale i kdyz kolem nas vsichni vesele pouzivaji mobil, ten nas nedokaze najit zadnou sit - ze by nejaka jina, nez umi nas tribandovy telefon? Kazdppadne nam ted nechodi zadne SMS a tak na signalu budeme asi az doma...