No to jsme si teda dali. Nechteli jsme posledni den v Peru prolenosit a tak jsme si zaplatili vylet na kolech. Ale z tehle naprosto bezne cinnosti se vyklubal opet silny zazitek. Zacalo to tim, ze nas posadili do bezneho linkoveho autobusu, na jeho strechu privazali kola a hura, uz jsme se ritili timhle strojem (rok vyroby 19?? a rychlost 30km/h) spolu s dalsim padesati Peruanci do hor. Nastesti jsme meli mistenky, ale i tak to bylo jedno, protoze mi temer porad sedelo na rameni nekolik Peruanek s detmi ve vacich. To by jeste tak nevadilo, kdyby vsichni mistni obyvatele nevydavali takove zvlastni pizmo, ale deodorant to rozhodne nebyl. Takze zazitek to byl rozhodne silny :). Kola byla od zacatku na nas vkus dost terenni, ale netrvalo dlouho a pochopili jsme, ze to neni jen tak. Cesta se zpocatku malebne linula nadhernou krajinou smerem k horam.
Jeji povrch vypadal jako nase antuka. Deset cisel hluboka a velmi prasna. Takze za chvilku jsme byli cerveni od hlavy az k pate a puvodni prima napad si vzit bile tenisky vzal za sve :o). Jedna mala zastavka na poslednich ruinach a hura, uz jsme se ritili hlubokou rokli jen a jen z kopce. Takhle to vypada prima, ale ono neni jet z kopce, jako jet z KOPCE. Silenstvi. Hruza... Chvilema jsme jeli temer po hole skale kde brzdy nestihaly, abychom se za chvili propadali nekolik centimertu do jiz zmimene antuky. A to cele pri sklonu cca 40%. Tisic metru dolu zadna mira. Vetsi jizdu jsme asi nezazili. Zajimavou zastavkou byly solne doly, kde mistni obyvatele tezi sul z vody, ktera vyteka z hor. Vypada to asi jako tisic malickatych jezirek, ktera pomalu vysychaji a meni se na sul.
I kdyz jsme v tehle silene nadmorske vysce uz skoro deset dni a mame dobrou fyzicku, kazdy kopecek se zdal jako hora a nase plice opet nestihaly. Ono to tady vazne neni legrace. Staci kousek do kopce a kdyz zapomenete poradne dychat, razem mate problem. Takze po peti hodinach jsme s povdekem nasedli jeste jednou do mistniho autobusu smerem Cuzco a pizmo uz nam ani nevadilo (my sami jsme byli jak cunici). Zitra letime do Ekvadoru, z mezipristanim opet v Lime...
Postrehy z Peru
WC: toaletni papir se po utreni zadku vyhazuje do kose - celkem nechutne, zvlast, kdyz je kosik pekne plny... s oblibou na to zapominame a potom v hruze cekame, zdali se misa vyprazdni - zatim OK! Uff...
Peruanci: Kazdy, i malickate deti se vam snazi neco prodat. Cokoli... nenechaji vas ani vterinu na pokoji a porad a porad se snazi. Ti, co pracuji v oblasti turismu jsou skvele organizovani a presni. Ostatni pracuji vetsinou na poli, ziji v hlinenych domech (cihly uplacane z te antuky) bez oken a pusobi vselijakym dojmem (hrozne smrdi).
Internet: Je proste vsude. Alespon zde v Cuszu je skoro na kazdem (i hlinenem) rohu. Ceny kolem 7kc/h. Vsude moznost vypaleni fotek na CD.
Turisticke agentury: Myslim, ze se mame jeste hodne co ucit. Vse tady funguje vice nez na 100%. Vse na minuty, skvela organizace, vytecna jidla, parada. Ale je to vsechno o cene (nadprumerna).
Vlak(y): Jeli jsme jenom jednim. Z Machu Picchu. Jel sice pomalu, ne vic nez 30km/h, ale uvnitr stewardi jako v letadle prodavajici napoje v skvele strizenych oblecich. A to jsme jeli normalni "backpackers" tridou. Jeste lahudka. Tenhle vlak musi nastoupat vice nez 1500 metru na nekolika desitkach kilometru, takze pouziva zvlastni metodu padajiciho listu. Chvilku stoupa hodne v pred / chvilku pomalu couva a porad dokola.
Jidlo: Narodnim pokrmem je morcatko (dokonce ho maji namalovane i na vyobrazeni posledni vecere Jezise Krista). Jedno jsme ochutnali, ale nebylo nam z toho dvakrat. Martina si pry predstavila Ferdu (vzpominka z detstvi - pry dopadl podobne, at to znamena cokoli). Jenom jsme ochutnali. Neco mezi kralikem a kuretem. Divny...